V letošním roce, přesně 15. září, jsme si připomněli 1100 let od zavraždění jedné z patronek naší země, svaté Ludmily. A to znamenalo ideální příležitost vydat se v jejích stopách! Kromě známé středočeské obce Tetín jsem se rozhodla prozkoumat i malebné okolí.
V samotném Tetíně najdete plno historických i přírodních zajímavostí, jako jsou ruiny hradu z 13. století (v blízkosti původního hradiště, zřejmě z přelomu 9. a 10. století), kostely sv. Ludmily, sv. Kateřiny Alexandrijské a sv. Jana Nepomuckého. Často se tu setkáte ještě se jménem Václava Hájka z Libočan. Autor známé Kroniky české na tetínské faře působil jako duchovní správce a zřejmě tu na svém díle začal pracovat.
Svatá Ludmila
Žena, kterou v našich dějinách známe jako první jménem, je známá především jako babička a vychovatelka sv. Václava. Společně se svým manželem, přemyslovským knížetem Bořivojem, přijala křesťanství. Pro svou mučednickou smrt právě na Tetíně (921) se stala kněžna Ludmila první českou světicí. Je nejen naší národní patronkou, ale rovněž přímluvkyní vinařů, babiček nebo vychovatelů. Jejím atributem se stal závoj, kterým byla uškrcena.
Vzhůru na tajuplný vrch Damil
Túru začínám v Kodecké ulici a po modré se vydávám nejdřív na vrch Damil (396 m. n. m.). Z něj je nádherný výhled na Tetín, Beroun, Český kras a Křivoklátsko. Traduje se, že se odtud do okolí dívali třeba i Karel IV. nebo K. H. Mácha. Podle archeologických výzkumů zde žili lidé už v době kamenné a najít tu můžete fosílie z období devonu. Ve středověku tu stálo opevněné strážiště hlídající tetínské hradiště.
Okruhem se vracím opět do Tetína, zajdu se podívat na místo původního hradiště a kolem kostela sv. Jana Nepomuckého dojdu do centra obce. Z Kodecké ulice se vydávám do dalšího bodu zájmu, a tím je Národní přírodní rezervace Koda. Zde se kromě jiného nachází také desítky jeskyní, z nichž některé proslavily zajímavé archeologické nálezy. Koda je také domovem jedné z nejslavnějších trampských osad – Údolí děsu.
Bubovické vodopády
Posledním místem, které chci v rámci výletu navštívit, jsou Bubovické vodopády. Po cestě k nim projdu kolem kdysi slavné Kubrychtovy boudy, někdejší restaurace z roku 1921. Na přelomu 80. a 90. let minulého století vyhořela. Znovu vybudovaný objekt dnes slouží jako terénní stanice CHKO. Samotné vodopády mě v tomto období trošku zklamaly, protože žádné spektakulární představení se vzhledem ke stavu vody nekonalo. Nejkrásnější jsou prý v zimě a logicky po mohutnějších deštích. Ale místo je to pěkné, ne že ne.
Kde jsem jedla
Na zpáteční cestě se stavím v restauraci U Lva v Srbsku, abych zahnala hlad něčím drobným. Obsluha nic moc, prostředí v zadní části zahrádky je na tom dost podobně a rozmražený nedopečený rohlík všechno dorazí. Přesně v této hospodě odstartovaly moje špatné zkušenosti s většinou restaurací a hospod, které jsem při svých toulkách letos navštívila. Původně jsem ty podniky nechtěla jmenovat, protože vnímám, do jakých problémů se kvůli „covidu" často dostaly. Na druhou stranu, hlupáka ze sebe dělat nechci. Taky vám připadá, že zatímco ceny stouply, úroveň jídla a obsluhy úměrně tomu klesla? Tak snad bude příští recenze trochu lepší.
Trasa měřila necelých 20 km s převýšením cca 650 m.
Inspirace z blogu svetpodledam.cz
